Germanizace Čechů

probíhala, jak v Rakousku-Uhersku, tak i v Československé republice a následně v tzv. protektorátu. Nevíme o žádné publikaci, která by se touto problematikou zabývala, ač jde pro nás o zvlášť významné a současně bolestné téma. Je důležité si uvědomit, že poněmčování Čechů probíhá i dosud.

V Německu Češi, též Slováci a Poláci, nejsou uznávanou národnostní menšinou, a proto nemají žádná menšinová práva. Neexistují proto ani české školy v Německu, ani česká kulturní zařízení. A tak postupem doby dochází k jejich asimilaci.

Mezinárodní právo obsahuje princip vzájemnosti (reciprocity). Tento požaduje, aby, uvedeme konkrétní příklad pro porozumění, česká menšina v Německu měla tolik práv, kolik má německá v ČR. A my víme, že tomu tak zdaleka není. A přesto příslušné naše ústavní orgány v tomto směru nedělaly a ani v současnosti nedělají potřebné kroky, aby tento stav, který je v rozporu s mezinárodním právem, byl zhojen, a to je pro nás ostudné.

Poláci se o změnu tohoto stavu již snažili, ale bezúspěšně. Německá menšina v Polsku se těší širokým právům, zatímco Poláci v Německu si mohou o menšinových právech jen zdát.

Naši někteří historici se zabývají poválečným obdobím, kdy postupně docházelo k přesídlení německého obyvatelstva z republiky do Německa. Jedna taková kniha vyšla minulý rok a pojednává krvavém létě r. 1945. Autorem je jeden z našich historiků. Zatímco takové a podobné knihy, které pojednávají o „krvavém“ přesídlovaní Němců, vycházejí i v současnosti, díla o krvavých letech pomnichovských a protektorátních jaksi nejsou kmání, přestože československé ztráty činili 360 tisíc. Proč asi?

Česko-německé vztahy nemohou být v pořádku, pokud česká menšina v Německu nebude mít stejná práva menšinová jako německá menšina v ČR a nebudou odstraněny i další existující nerovnosti vztahů mezi ČR a SRN.

ČNL